Červená karkulka je postavička z oblíbené dětské pohádky. Příběh malé holčičky, která v lese potkala šedého vlka, sahá až do středověku. Tehdy se objevily první lidové verze pohádek. Později na literárním zpracování zápletky pracovali západní a ruští spisovatelé.
Historie tvorby znaků
Příběh o dobrodružstvích dívky, která potkala vlka, existuje již velmi dlouho. Tento příběh si z úst do úst předávali obyvatelé středověké Itálie a Francie. Ve střední Evropě byl tento příběh rozšířen již od 14. století a těšil se nebývalé oblibě. Navíc se obsah košíku malé holčičky v různých zemích lišil. Takže v severní Itálii šla dívka k babičce s čerstvou rybou, ve švýcarských legendách – s mladým sýrem, ve Francii v košíku své vnučky – koláče a máslo.
Děj byl následující: matka požádá svou malou dceru, aby navštívila babičku, která žije na druhé straně lesa. Dívka musí vzít pamlsek pro příbuzného. V lese hrdinka narazí na šedého vlka (v některých verzích pohádky na vlkodlaka nebo zlobra). Vnučka je důvěřivá a řekne neznámému, kam jde. Pak ve vlkově hlavě zraje plán – postava spěchá do domu své babičky.
Šedý padouch nešťastnou ženu zabije a připraví z ní večeři a jako základ nápoje poslouží krev staré ženy. Vlčice se mezitím převlékne do kostýmu zesnulé, lehne si na postel a čeká na nic netušící vnučku. Když dívka vstoupí do domu, vlk jí laskavě nabídne voňavý oběd. Kočka, která na vlastní oči viděla, co se dříve dělo, se snaží hlavního hrdinu varovat, ale antagonista po zvířeti hodí dřevěné boty a zabije ho.
Dále vlk vyzve naivní dívku, aby se svlékla a lehla si s ním do postele. Vnučka tento požadavek splní tím, že hodí oblečení do krbu. Poté následují otázky holčičky, proč „babička“ vypadá tak divně. Vlk se na dítě vrhne a svou oběť sežere zaživa. V některých (vzácných) variantách se dívce podaří uprchnout.
V 17. století se francouzský spisovatel Charles Perrault rozhodl tuto lidovou pohádku přepracovat. Vzhledem k tomu, že vypravěč cílil na dětské publikum, vyloučil z původního vyprávění kanibalismus a také odstranil děj spojený se zabitím kočky. Bezejmennou dívku autor oblékl do šarlatové společnické čepice a pojmenoval ji Červená karkulka. V době, kdy dílo vznikalo, taková čepice již vyšla ve městech z módy, přesto byla mezi vesničankami oblíbená.
Charles Perrault vytvořil svou verzi pohádky v poetickém stylu a také opatřil text morálkou, která vyjadřuje hlavní myšlenku děje a podstatu pohádky – holčičku, která hořce porušuje pravidla chování. doplácí na její lehkovážnost. Dílo francouzského klasika bylo poprvé publikováno v roce 1697 – Perrault zařadil tento rukopis do sbírky „Příběhy matky husy“.
Na počátku 19. století nabídli němečtí vypravěči, bratři Wilhelm a Jacob Grimmovi, nové literární zpracování zápletky dětskému publiku. Vypravěči odstranili motivy o vztahu mezi pohlavími, které se promítly do pohádky Charlese Perraulta, a dali příběhu šťastný konec: kolemjdoucí dřevorubci zaslechli hluk, vtrhli do domu a rozřezali vlkovi břicho nůžkami, čímž oba osvobodili babička a vnučka.
Literární vědci podotýkají, že tato věta mohla být vypůjčena z jiné dětské knihy s názvem „Vlk a sedm kůzlat“, jakož i ze hry „Život a smrt Červené Karkulky“ od německého romantika Ludwiga Tiecka, vytvořené v roce 1800. V nové interpretaci bratří Grimmů hrdinka neporušuje slušnost, ale příkaz své matky, která dceru upozornila, že nemá komunikovat s cizími lidmi a odbočovat z rovné silnice.
V Rusku překlad zápletky provedl literární kritik Pyotr Polevoy, který se snažil zachovat původní význam vytvořený bratry Grimmovými. Zvláštní oblibu si získalo literární zpracování zápletky ruského klasika Ivana Turgeněva. Existují i překlady jiných autorů. V různých dobách byly obrázky pro pohádku vyrobeny slavnými umělci.
Životopis a obrázek Červené karkulky
V edicích Charles Perrault a bratři Grimmové není uveden podrobný popis vzhledu a není uveden věk a vlastnosti hrdinky. Podle textu se jedná o holčičku žijící ve vesnici na kraji lesa. Umělci tradičně zobrazují dítě se světlými vlasy a roztomilými rysy. Hrdinka je oděna buď do červeného pláště s kapucí nebo do červené čepice. Obraz dívky je prostoduchý a naivní, což je typické pro její nízký věk.
Pohádka začíná tím, že maminka požádá svou malou dcerku, aby odnesla dárky babičce, která bydlí na druhém konci lesa. Žena dívku varuje, že by se cestou neměla zastavovat a mluvit s cizími lidmi. Malá hrdinka odejde z domu a brzy na lesní cestě potká šedého vlka. Přemýšlí, kam se Červená Karkulka poděla. Dívka se netají tím, že se chystá k babičce na návštěvu.
Vlk se s dívkou loučí a rychle míří do domu staré ženy. Tam babičku sní, oblékne jí šaty a čepici, brýle a jde spát a čeká na příchod malé hrdinky. Červená Karkulka si po příchodu k příbuznému hned nevšimne neobvyklého vzhledu své „babičky“. Ale když se dívka na „starou dámu“ blíže podívala, ptá se, proč vypadá tak neobvykle. Vlk využije této příležitosti, vrhne se na hrdinku, sežere ji a usne.
Brzy kolem domu babičky procházejí dřevorubci (dřevorubci). Když dveře zůstávají otevřené, slyší hlasité chrápání. Když dřevorubci spatřili vlka s nafouklým břichem, rozpárali vlkovi břicho a Červená karkulka s babičkou se vynořili bez zranění. Existují možnosti pro ženské postavy, které mají být zachráněny lovci (nebo lovcem). Pohádka zůstává populární i dnes. Fráze postav se staly slavnými citáty.
Červená karkulka ve filmech
V roce 1977 byl propuštěn sovětský hudební film „O Červené Karkulce“. Pokračování staré pohádky.“ Roli hlavní postavy hrála 10letá herečka Yana Poplavskaya. Děj filmu se lišil od klasické verze – dívku lovili dva vlci najednou, ale ukázalo se, že ve skutečnosti jsou lidé nebezpečnější a zlí než tito predátoři. A samotná Červená Karkulka musí vlky chránit před útoky místních obyvatel. Film obsahuje vokální skladby, mezi nimiž byla obzvláště oblíbená píseň hlavní postavy (skladbu provedla 8letá Olga Rozhdestvenskaya).
V následujících letech byly vydány různé režisérské verze evropské pohádky. Akce se prezentuje především v žánru horor nebo thriller. Příběh o Červené Karkulce se často objevoval v sovětské animaci – první karikatura založená na pohádce byla vydána v roce 1937. Vtipnou reimaginaci pohádkového vyprávění přináší animovaný film Petr a Červená Karkulka z roku 1958, kde hrdinku zachrání sovětský pionýr. V roce 2012 byl vydán ruský komediální muzikál „Červená karkulka“.
Zajímavá fakta
- Podle výzkumů byl v lidovém příběhu i druhý vlk, ale na tohoto nešťastného dravce, kterého hrdinka utopila ve vroucí pryskyřici, se zapomnělo.
- Ve městě Schwalme se nachází pomník Červené karkulky a šedého vlka. V tomto německém městě je tradice: o svátcích nosí dívky šarlatové pláštěnky a chlapi masky vlků.
- Sochy věnované hrdince se nacházejí také v Mnichově, Jaltě, Berlíně a dalších městech.
Bibliografie
- 1697 – „Červená karkulka“
- 1800 – „Život a smrt Červené Karkulky“
- 1810 – „Červená karkulka“
Filmografie
- 1937 — „Červená karkulka“ (SSSR)
- 1958 – „Petr a Červená Karkulka“ (SSSR)
- 1977 — „O Červené Karkulce. Pokračování staré pohádky“ (SSSR)
- 2011 — „Little Red Riding Hood“ (USA)
- 2012 — „Červená Karkulka“ (muzikál) (Rusko)
