Kukuřice je jednou z nejdůležitějších krmných plodin. Kukuřice je po pšenici a rýži třetí nejdůležitější plodinou na světě, pěstuje se ve více než 25 zemích s hrubou sklizní 710 milionů tun (FAO, 205).
Jeho úspěšné pěstování do značné míry závisí na účinnosti použitého systému ochrany rostlin proti škůdcům, chorobám a plevelům, kvůli kterým se ročně ztrácí až 35 % výnosu plodiny.
Z hlediska meziroční stability výnosů obilí je na prvním místě, plní roli pojistné plodiny obilí, jeho role ve stabilizaci hrubých výnosů obilí je mimořádně velká. Navíc z hlediska krmné kvality (kvalita a míra spotřeby hospodářskými zvířaty) zaujímá kukuřičné zrno také jedno z prvních míst mezi obilninami.
Kukuřice je nejslibnější krmnou plodinou. Potenciálním výnosem (80–100 c/ha), návratností nákladů a energetickou výživou (13–14 MJ na 1 kg zrna) předčí všechny porosty krmných obilovin. Potřeba kukuřičného zrna v chovu hospodářských zvířat bude v dohledné době více než 7 milionů tun, včetně chovu skotu – 1,6, chovu prasat – 1,3, drůbeže – 4,2 mil. t. Minimální celková poptávka po kukuřičném zrnu (s přihlédnutím k spotřeba osiva, včetně plodin na siláž) se odhaduje na 11–12 milionů tun.
Ekonomická výhoda kukuřice spočívá v její mimořádné produktivitě i za těžších podmínek pěstování (sucho), možnosti mechanizace při pěstování a chemizaci, všestrannosti využití a příznivém vlivu na organizaci veškeré zemědělské výroby. Pěstování kukuřice je přitom více než u mnoha jiných plodin dáno zvláštnostmi místních přírodních a ekonomických podmínek. Kukuřice zvláště silně reaguje na změny půdních, klimatických a klimatických faktorů velikostí a kvalitou sklizně.
Časné zrání je jednou z nejdůležitějších vlastností kukuřice, která předurčuje možnost rozšíření její pěstební plochy jak na zrno, tak na siláž. Při pěstování kukuřice na zrno je požadováno, aby dozrála do plné zralosti (vlhkost olistěného klasu je pod 35 %) ještě před nástupem pravidelných raných podzimních mrazíků.
Všechny hlavní odrůdy kukuřice se používají pro potravinářské účely. Největší roli však hraje cukr (Zea mays sacchrata) a pukání kukuřice (Zea mays everta), který ve srovnání s jinými poddruhy obsahuje více bílkovin a je vhodný pro výrobu výživného, vysoce kalorického produktu – „pufované“ kukuřice. K výrobě kukuřičné mouky se používá dent corn (Zea mays indentata) a kukuřičná krupice je křemičitá (Zea mays induruje). V pivovarnictví je preferována škrobová kukuřice (Zea mays amulacea). Kukuřičné zrno je také široce používáno pro technické účely: výroba škrobu, glukózy, melasy, oleje a alkoholu.
Kukuřičné zrno má oproti jiným obilninám výrazně vyšší krmnou hodnotu. Obilí obsahuje průměrně 11–13 % bílkovin, 65–70 % škrobu, 5–6 % tuku. V 1 centu kukuřičného zrna je 1,34 krmiva. jednotky, tzn. Z hlediska nutriční hodnoty a obsahu kalorií je tato plodina před ječmenem a ovsem. Relativně nízká kvalita kukuřičného proteinu je způsobena nedostatkem lysinu a tryptofanu. Z tohoto důvodu, když se kukuřice používá jako krmivo nebo potravina, měla by být obohacena vhodnými potravinářskými a krmnými přísadami, včetně vysoce kvalitních bílkovin. Kukuřičné zrno má vysoký obsah vitamínů, a proto hraje mimořádně důležitou roli z hlediska fyziologických účinků na růst a reprodukční schopnost zvířat. Ze 100 kg kukuřičného zrna se získá 21 kg lepku a 1,8–2,7 kg kukuřičného oleje nebo 77 kg mouky bez klíčků nebo 63 kg kukuřičného škrobu nebo 71 kg dextrinu nebo 44 litrů absolutního alkoholu.
- Agroklimatický základ umístění kukuřice
- Botanická a biologická charakteristika kukuřice
- Požadavky kukuřice na podmínky prostředí
