Asi těžko najdete člověka, který nezkusil medové houby. Nebo o nich alespoň neslyšeli. Jeden z našich čtenářů A. KOLYADOV z Lipecké oblasti tvrdí, že jeho rodina sbírá medové houby od časného jara až do prosincového sněhu.
Věda a život // Ilustrace
Věda a život // Ilustrace
Věda a život // Ilustrace
Věda a život // Ilustrace
Věda a život // Ilustrace
Věda a život // Ilustrace
JARNÍ RADOST
Můj školní syn Aljoša přišel do mé vesnice a první, co udělal, bylo vplížení se na louku. Bloudí kolem a hledá něco v matně zelené trávě.
Asi před pěti lety přinesl z této louky celý pytlík křehkých hub, který voněl po hořkých mandlích – tenký, velký asi jako zápalka, a s malým, lahvovým, nažloutlým uzávěrem, pruhovaným po okraji. Tyto houby jsme již někdy sbírali. Jsou chutné a všestranné: chcete-li, uvařte je, chcete-li, sushi, chcete-li, marinujte. Ale sbírat je je fuška: každý obsahuje maximálně gram – vyzkoušejte, sbírejte pro budoucí použití! Proto s manželkou nemáme rádi medonosnou houbu luční (tak jí říkáme), preferujeme méně chutné, ale větší houby, dokonce i obří struny, které se někdy na první jaře vyskytují na dubových pasekách.
Do prázdného jarního lesa Aljošu nenalákáte, ale na louce u domu sbíral tolik hub, že jich bylo na oběd dost pro všechny. Svůj houbový „úlovek“ vždy vysypal na stůl s vítězoslavným pohledem: říkají, podívej, jak jsem skvělý. Tentokrát se ale vrátil domů trochu rozrušený.
V Aljošině hlase je zmatek, ale vím, že luční houby jsou rané houby, ale ne v takové míře, jako se rodí začátkem května. Jejich termín je třetí dekáda, blíže červnu. Někdy se však v tak časném a teplém jaru, jako je toto, mohou vylíhnout o týden nebo dva dříve, ale to se dnes zřejmě nestalo.
A tak jdeme do lesa, je to velmi blízko – tři sta metrů od domu, víc ne. Rychle nacházíme místo, které jsem dlouho miloval – rokli mezi borovicemi a listnatými lesy. Je vlhko a pod nohama je spousta poloshnilých pařezů a mrtvého dřeva. Před pár dny, než přišel můj syn, jsem sem přišel koupit smrže. Nenašla jsem ani jednu, ale když jsem se na jednom místě prodírala větrem, všimla jsem si hejna jarních hub: malých, malých, velkých asi jako špendlíková hlavička. Samozřejmě jsem nezvracel, rozhodl jsem se sem přijít později.
Tady je moje mrtvé dřevo! Houby na něm, ty samé maličké, vyrostly natolik, že se proměnily v hustou načervenalou hrudku – elastickou na dotek. Obsahuje možná o několik stovek hustějších a masitějších hub než luční hřiby, ale obecně středně velké houby. Jsou znatelně odlišné od „klasických“ podzimních, které zná snad každý: stonek je tenčí, nahoře není kroužek z deky a čepice je tenká, bez charakteristických pupínků. Řežete a cítíte vůni čerstvě nařezaného dřeva: to je generická vůně jarní medové houby, která je podle příruček zcela běžná, ale pro většinu houbařů málo známá. Ale tato houba je skutečným darem v průhledném májovém lese!
Loňský rok nebyl pro naši oblast houbařským rokem: třítýdenní sucho v červnu mělo na mycelium neblahý vliv. Uplynul červenec, pak značná část srpna a nikdo ze sousedů si nedělal zásoby hřibů nebo hřibů, o bílých ani nemluvě. Zbývala jediná naděje. Jejich letní odrůda – velké, masité – se tu obvykle objevují na Nanebevzetí (28. srpna, nový styl), ale uplynul týden nebo dva a houby nebyly.
A najednou Michail Petrovič, veselý a silný důchodce, přinesl z lesa skoro pytlík medových hub. A celá vesnice se vydala do lesa hledat houbové štěstí. Ale usmálo se to, jako obvykle, jen na některé: na dalšího důchodce, kterému se pro jeho vynalézavost a vytrvalost přezdívalo Stirlitz, a na některé návštěvníky, jiní se vrátili z lesa, aniž by snědli sůl – ani houbu!
Záviděl jsem všem, kteří měli štěstí, tento výsledek mě nepřekvapil. Letní houba medonosná je na rozdíl od té podzimní, která je přístupná všem, nevyzpytatelná a vybíravá. Neukazuje se všem, ale dává se jen několika vybraným. Pamatuji si, že jsem se asi před patnácti lety náhodou ocitl v malém lese poblíž Černavy, velké lipecké vesnice, která byla bývalou pevností na hranici se stepí. Projížděl jsem kolem dálnice a zastavil na kraji silnice, abych si odpočinul ve stínu. Bez jakéhokoli cíle zašel hlouběji do lesa a náhle se zastavil: obrovský – téměř lidský – dubový pařez byl doslova posetý velkými, těsně srostlými medovými houbami. Zasténal a vrátil se do auta pro nůž a tašky. Za půl hodiny jsem nakrájel třináct kbelíků medových hub a pak je doma změřil rázně, bez jediné červí díry. Celá rodina je společně uvařila a stočila do sklenic. Asi po jedenácti letech jsem sem jezdil na houby vždy ve stejnou dobu – začátkem srpna. Úroda z pařezu rok od roku klesala a nakonec dosáhla půl vědra.
Takže, moudře ze zkušenosti, jsem nešel do lesa se všemi ostatními v domnění, že je to zbytečné, že toho nebude pro všechny dost. Ale slyšel jsem, že ještě několik lidí přineslo houby z lesa. Neodolal jsem a popadl batoh a nasedl na kolo.
Náš les je poměrně malý – asi čtyři krát tři kilometry, rychle najdu místo, které se proslavilo po celé vesnici – dubovou mýtinu v jejím samém středu. Nejsem tam však sám: po stranách silnice parkuje asi tucet aut. Tašky mnoha lidí jsou z poloviny nebo z třetiny plné, houbové Eldorádo zde zjevně není cítit.
Jedu do borového lesa, kde houbaře neslyším ani nevidím. Bez jakékoli naděje odbočuji ze silnice: co to hledat v borovém lese! Jdu o padesát metrů hlouběji do lesa, pod nohama mám jen zčernalé shnilé hřiby a valuy.
Ale postupně se obraz lesa mění, začínají se objevovat břízy a mladé duby. Nemůžu si pomoct, ale musím být opatrný: možná přijdou skutečné houby! Jen jsem si to myslel a málem jsem šlápl na celou „kytici“ medových hub. Skláním se nad svou kořistí nožem. A přímo tam, u paty shnilého dubu, nacházím další celé potomstvo mohutných medových hub. O pár kroků později – další. Batoh je naplněn až po okraj. Vytahuji z kapsy bundy igelitový sáček a hned zírám na nezvyklý porost na borovici. Přicházím blíž – houby. Člověk se může jen divit, jak se tam dostali.
Po setmění se vracím do vesnice. Necítím se unavený: na zádech v batohu a v tašce na řídítkách mám tři – neméně – kbelíky medových hub. Co ještě houbař potřebuje?
ZASPAL POD SNĚHEM
Procházím se po břehu řeky po vyšlapané úzké stezce, dýchám ten nejčistší vzduch, snažím se na nic nemyslet, jen relaxovat a obdivovat rybáře na zimním zasněženém ledu.
Náhle odbočuji z cesty a bloudím přímo sněhem chladným, skrovným lesním pásem. Už ji skoro překročil, když se hluboko propadl, dotkl se nohou kořene a spadl přímo do závěje. Ten pocit není příjemný: sníh je všude – za límcem, v ústech, v nosních dírkách a rukávech.
Setřásám se a samozřejmě z plných plic nadávám. A najednou – oh, zázrak! Zpod keře, který se po mém pádu rozpadl, trčí medově žluté kloboučky, směrem ke středu tmavé – medové houby. Ano, ano, ty nejskutečnější zimní houby!
Horečně hrábám rukama a mrznu slastí: je jich tu spousta! Přežili jsme teplý a vlhký říjen, počkali na první sníh, přikryli ho a do zimy spali pod tlustou čepicí. Kdybych se náhodou neobjevil, žili bychom až do jara a udělali radost jednomu z opravdových houbařů.
Ihned vytahuji z kapsy igelitku, kterou si vždy nechávám v záloze, a nakládám ji skoro až nahoru. Doma vytřepu houby na stůl v teplé místnosti a s radostí si všimnu, jak mi před očima rozmrzají a dokonce vydávají známou nasládlou vůni!
Naše večeře tedy nebyla o nic horší než u těch rybářů: medové houby smažené s cibulkou a dušené s bramborami. To je opravdu novoroční dárek!
o KOMENTÁŘ SPECIALISTU
AHOJ – NE ZLATO
V materiálu A. Kolyadova jsou uvedeny různé houby, kterým obvykle říkáme medové houby. Pojďme je lépe poznat.
Medová houba. Jeho vědecký název je luční hnijící tráva (Marasmius oreades). Tyto malé houby totiž snadno vyschnou přímo na kořeni a po dešti se opět stanou elastickými. Nacházejí se na loukách, lesních mýtinách, pastvinách, obvykle mezi krátkou trávou. Najdete je v celé evropské části Ruska, na severním Kavkaze, Altaji a Primorye. Výška hub obvykle nepřesahuje 8 cm a průměr klobouku je 4-8 cm nebo dokonce méně. Čepice nejprve roste jako kužel, pak se otevírá do deštníku s tupým tuberkulem uprostřed a jizvou podél okraje. Je tenký, lehce kožovitý, plotny jsou řídké, světlé barvy, kýta je tvrdá a nejedlá. Charakteristickým rysem této houby je její schopnost tvořit takzvané „čarodějnické prsteny“. Mycelium roste ze středu do všech směrů přibližně stejnou rychlostí. Houby se tvoří pouze podél jeho okraje a rostou blízko sebe, ukazuje se, že tvoří téměř pravidelný prstenec, často o průměru 2-3 metry. Někdy mycelium vysuší půdu ve střední části prstence natolik, že tam odumře i tráva. Za starých časů se věřilo, že čarodějnice v takových kroužcích v noci tančily a pošlapaly je.
Jarní medonosná houba, nebo jinak řečeno dřevomilná, dubomilná, kolibie obecná (Coliybia drypphila). Tato houba se objevuje již v květnu a vyskytuje se přerušovaně až do října.
Houby jsou středně velké, průměr klobouku 2,5-6 cm; nejprve je polokulovitá, pak plochá s prohlubní uprostřed, hladká, načervenalé nebo světle okrové barvy, postupně blednoucí. Destičky nově vzešlých hub jsou přilnavé, pak volné, na stopce zaoblené, bílé nebo krémové. Lodyha je tenká, 4-7 cm vysoká, uvnitř dutá, tvrdá, na bázi s drobnými vláknitými vločkami, stejné barvy jako klobouk. Houba roste v lesích na lesní půdě u pařezů nebo přímo na nich. Vyskytuje se v evropské části Ruska, na severním Kavkaze, v západní Sibiři a v Primorye.
Letní houba medonosná – odborníci ji nazývají Kuehneromyces mutabilis. Houba je ničitel dřeva. Roste na trouchnivějících dřevěných sutích, pařezech, častěji na listnatých stromech. Někdy se vyskytuje na dřevěných konstrukcích: mosty, ploty, lavičky, dokonce i hnijící domy. Objevuje se od června do září. Roste po celém Rusku. Navenek se dobře liší od ostatních hub tmavším, „mokrým“ pruhem podél vnějšího okraje klobouku. Mladý hřib má strmý klobouk, později se rozvine do deštníku okrajem dolů, jeho průměr je 4-6 cm, někdy o něco větší. Ve středu čepice je široký konvexní tuberkulum. Barva je rezavě hnědá. Destičky jsou připevněny ke stonku, mírně klesající podél něj, u mladých hub jsou krémové, později hnědé. Noha je šupinatá, často mírně zakřivená, drsná, s prstencem. Nad prstenem je světlý, pod ním hnědý. Na jednom pařezu může mycelium existovat několik let, dokud dřevo úplně nezničí.
Zimní medonosná houba neboli Flammulina velutipes.
Dvojčetem medonosce podzimní a plísně medonosné zimní je cihlově červená houba nepravá. Tyto houby lze rozlišit podle talířů: v jedlých podzimních a zimních medových houbách jsou vždy světlé – bílé, krémové, nažloutlé; ve falešných houbách – nejprve jsou světlé, a jak houby rostou – lila-hnědé nebo dokonce černo-olivové.
Podzimní houba medonosná neboli pravá medonosná (Armillariella mellea) roste na rozdíl od všech ostatních medových hub na živých stromech a jiných rostlinách. Pro tuto parazitickou houbu existuje až 200 možných hostitelů, může růst i na zahradních pivoňkách. Klobouk je 5-10 cm v průměru, zprvu vypouklý a šupinatý, pak polehlý, masitý, žlutohnědý nebo nahnědlý, šupiny jsou o něco tmavší. Destičky jsou žlutavě bílé, u dospělých hub často s hnědými skvrnami. Houba s příjemnou vůní, nohy s bílým blanitým prstencem. Podhoubí často tvoří dlouhé provazce (rhizomorfy), které pronikají do dřeva pod kůru stromů. Houba se vyskytuje od září do října.
Zimní medonosná houba, její vědecký název je Flammulina velutipes. Roste ve velkých skupinách na pařezech, mrtvém dřevě, méně často na živých stromech, obvykle listnatých, zvláště často na jilmu, osice a vrbě. Nalezeno po celém Rusku. Objevuje se při teplotě +3. +10°C, vyskytuje se brzy na jaře a na podzim. Pokračuje v růstu pod sněhem během tání a v mrazu zcela zmrzne. Nad povrchem sněhové pokrývky vysychá a odumírá. Klobouk houby je 3-10 cm v průměru, pestře zbarvený, obvykle oranžový, méně často okrově hnědý. Desky jsou žlutobílé. Nohy jsou tenké, tvrdé, nahoře světle hnědé, dole tmavnou do sametové, husté hnědé barvy. Houba je velmi chutná, vhodná pro všechny druhy zpracování.
Podrobný popis ilustrace
Když jste objevili rodinu letních hub, podívejte se blíže. Mezi žluto-zlatými čepicemi, jakoby nasycenými vodou, může blikat ještě jasnější čepice, ale ne zlatá, ale s načervenalým nebo oranžovým nádechem. Jedná se o jedovatou medonosnou houbu šedožlutou. Jeho jedy způsobují těžké otravy. Na stejných pařezech často roste jak plíseň letní, tak plíseň nepravá. Jejich hlavním rozdílem jsou talíře: v letním hřibu jsou žlutohnědé nebo hnědé, zatímco v nepravém hřibu jsou žlutozelené, a když houba stárne, jsou fialově hnědé.
Když jste objevili rodinu letních hub, podívejte se blíže. Mezi žluto-zlatými čepicemi, jakoby nasycenými vodou, může blikat ještě jasnější čepice, ale ne zlatá, ale s načervenalým nebo oranžovým nádechem. Jedná se o jedovatou medonosnou houbu šedožlutou. Jeho jedy způsobují těžké otravy. Na stejných pařezech často roste jak plíseň letní, tak plíseň nepravá. Jejich hlavním rozdílem jsou talíře: v letním hřibu jsou žlutohnědé nebo hnědé, zatímco v nepravém hřibu jsou žlutozelené, a když houba stárne, jsou fialově hnědé. Na fotce nahoře je šedožlutá houba medonosná, dole jsou podzimní houby medonosné, asi všem známé.
Nyní jsou pro houby ideální podmínky. Noční teploty klesají téměř k nule a přes den je stále teplo jako v létě. Sociální sítě jsou plné fotografií a videí zachycujících úspěšný „tichý lov“.
Po prohlédnutí velkých košů plných hub je však užitečné nezapomenout, že v lese nás nečekají jen příjemné dojmy a potěšení, ale také vážná nebezpečí.
Velmi chutné a velmi nebezpečné
Houby jsou vynikajícím zdrojem bílkovinných sloučenin, jsou nízkokalorické a neobsahují prakticky žádný tuk. A nemůžete spočítat, kolik kulinářských jídel z nich můžete udělat. Noviny „Regional“ (Irkutsk) připomněly toto vše svým čtenářům a obrátily téma jiným směrem. Lesní trofej v rukou nezkušeného houbaře může způsobit vážnou újmu na zdraví, včetně tragického konce.
Podle úřadu Rospotrebnadzor pro Irkutskou oblast jsou každoročně zaznamenány případy otrav houbami. I ty nejjedlejší houby mohou být zdraví škodlivé. Jak víte, tyto dary lesa mají neuvěřitelně vysokou schopnost akumulovat různé toxiny a radioaktivní sloučeniny. V období sucha je také lepší je nesbírat vůbec: v horkém počasí se v těle houby mění metabolismus, ztrácí vodu a hromadí toxiny.
Noha musí být neporušená
Noviny radí: nasbírané houby dejte raději do proutěných košíků – vydrží tak déle čerstvé. A je lepší je odříznout s neporušeným stonkem.
Všechny houby přivezené domů ve stejný den je nutné roztřídit, roztřídit podle druhu a znovu pečlivě zkontrolovat. Z velké skupiny jedlých hub je určitě jedlý jen hřib bílý, pravý mléčný hřib a šafránový klobouček obecný. Lze je použít k přípravě pokrmů z hub bez předchozího varu.
A kompas byl poblíž
Noviny „Amurskaya Pravda“ upozornily na další nebezpečí, které na milovníky lovu hub čeká. Nedávno se v lese ztratili dva obyvatelé okresu Magdagachinsky.
Je dobře, že si vzali mobilní telefony a v těch místech bylo normální připojení k internetu. Ženám se podařilo spojit se s přítelem a říct jim, že nemohou najít cestu domů.
Zpráva o situaci, ve které se obyvatelé Amuru ocitli, přišla večer. Policie okamžitě vyrazila do lesa osm kilometrů od vesnice Magdagachi. Po pohřešovaných pátrali do pozdních nočních hodin. Ve čtyři ráno, když už se rozednívalo, byli ztracenci nalezeni v bažinaté oblasti. Spadli do bažiny, a když pátrací skupina dorazila, byli oba po pás ve vodě. Policisté ženy vyvedli z lesa a do vesnice je odvezli policejním vozem.
K tomu, co bylo řečeno, stojí za to dodat, že ženy měly další příležitost, jak se vyhnout potížím. Proč se ztratili? Protože nevěděli, kudy z lesa ven. Kdežto telefon má kompas, který usnadnil určení a zapamatování směru vjezdu do lesa, takže po nasbírání hub vyjdete z lesa opačným směrem.
Vyžadujte odbornost
Rospotrebnadzor, píše noviny „Regional“, opět varuje: sušené, solené, nakládané a konzervované houby nemůžete kupovat od náhodných osob a na místech neoprávněného obchodu. Nedoporučuje se kupovat houby z konzervy připravené doma ve sklenicích se srolovaným víčkem kvůli možnému botulismu.
Neprůmyslové houby jsou povoleny k prodeji až po provedení vyšetření, které má za cíl zjistit kvalitu hub, jejich celistvost a obsah radionuklidů. V obchodech nebo supermarketech pečlivě prohlédněte obal hub, pokud je poškozena jeho celistvost, odmítněte nákup. Nekupujte houby, pokud na obalu není štítek, vložky nebo vůbec žádné informace o produktu.
Buďte opatrní
Stojí za to poslouchat rady novin „Gubernskie Vedomosti“ (Južno-Sachalinsk). „První příznaky otravy houbami se mohou objevit během 1,5–2 hodin. Prudká bolest hlavy, nevolnost, zvracení, bodavá bolest v břiše, rozmazané vidění, silná žízeň, chraplavý hlas, křeče, slabost a silné pocení jsou důvodem k okamžitému volání záchranky nebo rychlému převozu postiženého do nemocnice.“
Před příjezdem lékařů lze poskytnout první pomoc. Jedním ze způsobů je výplach žaludku. To vyžaduje, aby oběť vypila více než litr vody při pokojové teplotě a poté vyvolala zvracení. Poté můžete dát adsorbent (aktivní uhlí atd.). Otrávený člověk by měl vypít co nejvíce vody. Pokud má zimnici, přikryjte ho přikrývkami.
