Arkali, vzhledově podobný našemu očím známý beran, je zcela unikátní zvíře na tenkých dlouhých nohách s vysokou hlavou s hákovým nosem a malýma ušima. Nejpozoruhodnější věcí na argali jsou jejich silné spirálovitě stočené rohy, které jsou velmi rozmanité co do velikosti a zakřivení: od malých u mladých zvířat až po masivní, u starých argaliů stočené do strmé spirály. Tento úžasný výtvor přírody dává zvířeti hrdý postoj, nutí ho držet hlavu vysoko a dokonce ji trochu hodit dozadu. Na rozdíl od horských koz nejsou na rozích horských ovcí žádné ostře vyčnívající příčné hrboly nebo hřebeny. Rohy mají jasně ohraničené okraje a velké příčné prstencové vrásky, které na konci života zvířete dosahují délky téměř půl metru. V zimě, když se zastaví růst rohů, se na nich ukládá úzké zúžení jako letokruh stromu, jen ne uvnitř, ale napříč rohem. Z těchto prstenů prý můžete odhadnout stáří zvířete. Mnozí často nazývají argali kozy. Pro ty, kteří nevědí, vysvětlíme: argali nikdy nemají šavlovité rohy, charakteristické pro kozy, a na rozdíl od koz nemají argali slzné jámy, nemají vousy a nejzajímavější je, že argali nemají pachové žlázy a jsou zcela bez specifického zápachu. Barvu argali nelze nazvat zajímavou, je spíše nenápadná. Boční a hřbetní části jsou hladké, často nažloutlé nebo hnědošedé. Jejich srst je však hustá, skládá se z vlny a krátké podsady. Někteří mají dobře vyvinutý bujný lalok na krku a hrudi.
Životní styl argali je velmi zajímavý. Argali žijí přednostně na mírných horských svazích pokrytých krátkou stepní nebo horskou stepní vegetací.
Snadno se ale přizpůsobí životu v horách, respektive členitém terénu, nikoli však strmým skalnatým oblastem hor a lesů, kterým se snaží vyhýbat. Při pronásledování vlky se však argali mohou skrývat ve skalách a soutěskách, a proto se na otevřených mírných svazích a horských plošinách často zdržují v blízkosti skalních výchozů.
Horské ovce se vyznačují širokými vertikálními sezónními a denními migracemi. V létě se vyskytují v nadmořských výškách až 5000 m av zimě sestupují do nižších pásem hor. V horkém počasí se argali raději zdržují ve stínu pod skalami nebo ve výklencích vzniklých zvětráváním. A až po odeznění veder, když mají hlad, vyrazí se nakrmit. Toto zvíře příliš nepřeje jasnému letnímu slunci, má siestu na celý den a málo aktivní aktivity provozuje pouze večer a ráno. S nástupem podzimního a zimního období, ve dnech špatného počasí, si argali lehají pod kameny a velké kameny a vycházejí na pastvu, až když slabé paprsky slunce mírně zahřejí otevřené svahy. V noci, když pociťuje nastupující chlad, se opět schovává ve svých úkrytech chráněných před větrem.
V silných sněhových bouřích a mrazivém počasí se krmí v blízkosti svých domovů, spokojí se s řídkou vegetací, kterou je obtížné získat zpod sněhu. a teprve s nástupem jara se argali může pást kdykoli během dne. Argali se obvykle živí obilovinami, luštěninami a hvězdnicemi. Po svazích se potulují obrovská stáda argali, kteří hledají šťavnatou potravu a čím více tráva schne, tím aktivnější jsou zvířata. V červnu až srpnu, kdy tráva shoří pod horkým sluncem a neprší, se argali přicházejí napít k horským pramenům. Existují případy, kdy se argali obešel dlouhou dobu bez vody nebo konzumoval velmi slanou vodu. Navzdory skutečnosti, že argali hledají sukulentní rostliny a pečlivě okusují každý zelený výhonek, nikdy se nepřiblíží k polím, kde se vysévá pšenice, kukuřice a další zemědělské rostliny. Kyprá půda polí bude překážet rychlému běhu, který je už tak obtížný díky jejich bizarním rohům. Na podzim a v zimě je odumřelá tráva argali doplněna plody a větvemi keřů: dřín, zimolez, rybíz, tužebník a šípky. Argali jsou stádové zvíře. V období podzim-zima se argali shromažďují ve velkých stádech čítajících desítky a stovky hlav, na jaře se rozpadnou a berani zůstávají odděleně v malých skupinách.
Od října do poloviny ledna, v závislosti na zeměpisné poloze, je část areálu obsazena, argali začínají svou říji, jejíž výška nastává někde v listopadu. V této době probíhají mezi muži tzv. „boje“, které mají rituální charakter. Ti s nejsilnějšími rohy se navzájem vyzývají tím, že se vzpínají. Protivník výzvu přijme a nyní, úplným úderem, srazí hlavy o sebe, vyzbrojeni mocnými ozdobami z kostěných rohů. Kolem se ozývá ostrý hlasitý suchý úder. Je to slyšet skoro na půl kilometru. Zdálo by se, že oba protivníci by po takovém otřesu měli padnout mrtví. Oba berani se však od sebe oddělí a pozorně si hledí do očí, jako by kontrolovali: “Jaký je váš dojem?” Rána, další rána a soupeři. poklidně okusují trávu kousek od sebe. Mladí samci jen s respektem sledují turnaj osvědčených borců. Po „zúčtování“ jde vítěz do stáda samic. Ostatní účastníci turnaje, bez ohledu na hodnost, tam také chodí, ale vydržte pro odstranění. Vítěz má větší šanci zanechat po sobě potomky a shromáždit kolem sebe „harém“. Už začátkem května mají ženy shromážděné v takových „porodnicích“ novorozence. Samice tvoří „porodní domy“, kde je travní porost řídký a je zde dostatek holých míst zcela bez trávy. Tyto oblasti se dobře prohřívají a studená mokrá rosa rychle mizí pod prvními slunečními paprsky. Ihned po narození je jehně již schopno následovat matku, ale zpočátku více leží, zatímco matka se pase poblíž. Při prvním nebezpečí se k ní vrhne a schová se pod břichem. Když si lehne a žvýká své mlsání, může dlouho dovádět, skákat a lézt na ni a klepat kopyty. Teprve koncem prvního měsíce se jehně začíná pokoušet samo se pást, ale až do pozdního podzimu saje mateřské mléko.
Argali je dosti opatrné zvíře, je velmi těžké se k němu přiblížit. Lidí si většinou všimne mnohem dříve, než vůbec vidí dalekohledem. Mnozí jsou přesvědčeni, že jeho vidění není horší než naše, vyzbrojené dalekohledy s osmi výkonnými, ve schopnosti rozlišovat vzdálené objekty. Jeho sluch je stejně ostrý a čich docela dobrý. A přesto v naší době moderní zbraně s optickým zaměřovačem dávají lovci mnoho výhod. Samozřejmě zvěř, dosahuje 120 cm v kohoutku a váží až 2 centy – velmi lákavá trofej. Navíc dálniční síť bohužel zpřístupnila nejodlehlejší horská zákoutí. Proto v současnosti pokračuje prudké snižování rozsahu a populace argali. Hlavními faktory omezujícími rozšíření a početnost argali na území naší země jsou přímé vyhubení člověkem a vytlačení z optimálních pastvin. Kromě toho přítomnost domácích zvířat v biotopech argali zvyšuje tlak predátorů. Z dravců jsou argali aktivně napadáni zejména vlky, někdy jsou nebezpeční i sněžní leopardi, rysi, rosomáci, toulaví psi. Tato zvířata jsou také negativně ovlivněna povětrnostními podmínkami – zasněženými zimami, které vedou nejen k přímému úhynu zvířat, ale také k jejich hromadnému vyhubení prostřednictvím řízených lovů prováděných lovci koní.
Časopis: „fauna Kazachstánu“ – světový objev 03,2003
