… Jedna dívka, moje farnice, ztratila svého milovaného psa. Dívka hodně plakala a o pár dní později viděla ve snu svého psa – zdravého a veselého. Nejzajímavější je, že ze psa vycházelo záření. Jak mi tato dívka později řekla – “Přestala jsem plakat, protože jsem si uvědomila, že můj pes je v lepším světě.” Jak se k tomuto snu postavit? Jako fantazie nebo jako nějaké znamení od Boha. V každém případě přináší obrovské a důležité téma: Jaký je osud zvířat? Žít jim přidělený, někdy velmi krátký čas, a upadnout v zapomnění? Proč je tedy Bůh vůbec stvořil? Bavit lidi, být pro člověka hračkou a jídlem?
Dnes o tom budeme mluvit. Nejprve se však musíme naučit jednu důležitou věc: Církev se před takovými otázkami nikdy neskrývala. Stanovili je teologové a svatí otcové všech dob. Další věc je, že určitě tyto problémy nemůžeme vyřešit. Neotevíráme! Jen někdy Písmo svaté a Tradice jemně se vztahují k tomuto tématu.
Tedy úděl zvířat, nebo šířeji věčný úděl přírody. Co to je?
Dovolte mi, abych vám připomněl, že podle pravoslavné teologie je náš současný svět ve stavu poškození, odpadá od Boha. Vina všeho je Pád předků. Když si vzpomeneme na biblický příběh o Adamovi a Evě, uvidíme, že v Edenu, krásné zahradě Eden, žili v lásce ke všem živým tvorům. Pán si tedy představoval, že jak člověk, tak celé stvoření mají žít v lásce a jednotě mezi sebou navzájem as Ním, Stvořitelem a milujícím Otcem všech.
Pád byl katastrofou v kosmickém měřítku a má důsledky nejen pro člověka, ale pro celý vesmír. Člověk byl poškozen, celý svět byl poškozen . „Pád člověka byl zároveň pádem přírody, prokletí člověka se stalo prokletím přírody. A od té doby člověk a příroda, jako dvě nerozlučná dvojčata, zaslepeni stejnou temnotou, umrtvení stejnou smrtí, zatíženi stejnou kletbou, jdou ruku v ruce dějinami po nekonečných stezkách hříchu a zla; spolu klopýtají, spolu padají, spolu stoupají, neustále usilují o vzdálený konec svých smutných dějin“ (sv. Justin Srbský).
Do světa vstoupila smrt, zloba, vzájemné vyhlazení. Duchovním úkolem člověka bylo vrátit ztracený ráj! Je to možné? Ve větší či menší míře se mnozí starozákonní hrdinové ducha (a pohané, připomeňme spravedlivého pohana Joba) snažili žít zbožný. Proroci posilovali lidi a říkali, že v rámci tohoto světa není možné dosáhnout pravého společenství s Bohem. Je to možné pouze tehdy, když na zem přijde Boží posel, Jeho Syn.
A pak přijde čas smíření veškeré stvoření s Bohem. Pravda, stane se tak za horizontem této existence, po proměně světa. Pak přijde Království nebeské, které bude zahrnovat nejen lidi, ale i zvířata. A v této věčnosti, jako kdysi dávno, na počátku existence, v Ráji, budou lidé a zvířata žít v míru a přátelské komunikaci. „Pak bude vlk žít s jehnětem a levhart si lehne s kůzlátkem; a tele, lvíček a vůl budou spolu a malé dítě je povede. A kráva se bude pást s medvědem a jejich mláďata budou ležet spolu; a lev bude jako vůl žrát slámu.” A dále: „A dítě si bude hrát nad osí dírou a dítě natáhne ruku do hadího hnízda. Nebudou páchat zlo a zlo na mé svaté hoře . “(Iz. 11 kap.).
A skutečně, nová etapa, nebo spíše éra osudem člověka a světa byl příchod Syna Božího – Ježíše Krista do našeho světa. Kristus smiřuje vesmír a člověka s Bohem. A dělá určité úpravy obrazu, který nakreslili starozákonní proroci. Ano, proměna světa je od nás stále očekávána, je to v budoucnosti, ale již dnes každý může dýchat jeho vzduch, cítit jeho vůni.
Jednou, když se Ježíše zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl: „Království Boží nepřijde nápadně a neřeknou: Hle, je to tady, nebo Hle, tam. Neboť hle, království Boží je ve vás“ (Lukáš 17:20-21). To znamená, že Království Boží se začíná projevovat již v tohle svět, mezi námi, lidmi tohoto věku, – uvnitř nás! Když vidíme, jak se zázraky dějí skrze modlitby asketů víry, jak je nazýváme – svatí lidé, když vidíme, jak vesmírné zákony jakoby pokorně ustupují nějaké vyšší vůli a moci, co to je, když ne detekce v našem světě nějaké jiné zákony. Zákony Božího království.
Seznámení se životem svatých lidí nám ukazuje, že starozákonní proroctví o přátelství zvířat a lidí se již jakoby naplňují. Každý zná příběhy o přátelství sv. Sergius z Radoneže, Rev. Serafín ze Sarova s divokými zvířaty – medvědy. Oh Rev. Heřmana z Aljašky čteme od jeho životopisce a očitého svědka jeho duchovních činů: „V blízkosti jeho cel žili lasičky. Tato zvířata se vyznačují svou plachostí. Ale uchýlili se k mnichovi Hermanovi a jedli z jeho rukou. Viděli, jak mnich Heřman krmil medvěda. Totéž je známo o dávných otcích poustevníků, kterým přicházeli na pomoc a které hlídala divoká zvířata.
Proč se tohle děje? Dá se předpokládat, že milost Boží, působící skrze asketu, pociťují zvířata. A pro nás, lidi, je dobře, že jsme světci nablízku a zvířata cítí, že tento člověk patří do toho světa (Království nebeského), ve kterém není žádné nepřátelství a vzájemné ničení. Známá předrevoluční kniha „Upřímné příběhy poutníka k jeho duchovnímu otci“ popisuje případ s vymodleným růžencem starého muže. Když poutník odmával tyto růžence před rozzuřeným vlkem, unikl roztrhání na kusy dravým divokým zvířetem. Kniha podává následující vysvětlení zázračné události: „Když byl prvostvořený člověk Adam v nevinném svatém stavu, všechna zvířata a zvířata mu byla podřízena, přistupovali k němu se strachem a on jim dal jména. Starší, jehož růženec byl svatý: co znamená svatost? Nic jiného než návrat nevinného stavu první osoby v hříšné osobě prostřednictvím podvigů. Když je posvěcena duše, je posvěceno i tělo. Růženec byl vždy v rukou zasvěcených; následně je do nich prostřednictvím doteků rukou a jeho výparů vštěpována svatá síla, síla nevinného stavu prvního člověka.
Pozoruhodná moderní ruská myslitelka Tatyana Goricheva, autorka knihy „Svatá zvířata“, píše: „Zvířata nejen „sténají a trpí“ spolu s člověkem. Nečekají pouze na přijetí a vykoupení. jsou již schopni, následovat svaté a mučedníky, proniknout do nového eonu, vstoupit do církve, troufáme si říci, zbožštět se. V životě sv. Velkému mučedníkovi a léčiteli Panteleimonovi je řečeno, že divoká zvířata nechtěla na mladého muže zaútočit. Pak byli také zabiti. Jejich mrtvoly byly hozeny, aby je sežrali ptáci. Ale ptáci se jich nedotkli. Mrtvoly zvířat ležely dlouho na slunci a zůstaly nezničitelné. Takže máme co do činění se zvířecími relikviemi.“
Je zřejmé, že zvířata cítí duchovní atmosféru ráje.
Složitější je téma věčného údělu zvířat. Jsou jejich duše nesmrtelné (a zvířata mají duši jako soubor mentálních vlastností)? Možná je svědectví starozákonních proroků chápáno jako poetická alegorie.
Apoštol Pavel o tom konkrétně píše: „Vždyť stvoření s nadějí čeká na zjevení Božích synů, protože stvoření bylo podrobeno marnosti ne dobrovolně, ale z vůle toho, kdo je podrobil, v naději, že stvoření sám bude osvobozen z otroctví zkaženosti do slavné svobody dětí Božích. Neboť víme, že celé stvoření spolu sténá a trpí až dosud; a nejen to to, ale my sami, majíce prvotiny Ducha, sténáme i sami v sobě a čekáme na přijetí, vykoupení svého těla“ (Řím 8-19).
Zjevení synů Božích – toto je doba oslavení člověka v Božím království. Takže podle Ap. Paule, stvoření čeká tentokrát? A čeká v naději že samotné stvoření bude osvobozeno z otroctví zkaženosti do svobody slávy. Aplikace pro soukromý názor. Pavel? Stěží. Totéž čteme u mnoha svatých otců. Takže, výklad slov ap. Pavel – samotné stvoření bude osvobozeno. Svatý. John Chrysostom říká: „Co to znamená сама? Nejsi sám [člověk], ale také to, co je nižší než ty, co nemá ani rozum, ani city – a to se s tebou bude dělit o požehnání. Bude vydán, říká apoštol, od otroctví k rozkladuto znamená, že již nebude porušitelné, ale stane se podle dobroty vašeho těla. Stejně jako se stvoření stalo porušitelným, když se vaše tělo stalo porušitelným, tak i když je vaše tělo neporušitelné, tvor jej bude následovat a stane se mu odpovídajícím.
Zde je to, co sv. Simeon Nový teolog: „Když všechna stvoření viděla, že Adam byl vyhnán z ráje, už ho nechtěli poslouchat, zločince. Ale Bůh. zadržel všechna tato stvoření svou silou a ze svého soucitu a dobroty jim nedovolil, aby se okamžitě vrhli proti člověku a přikázal, aby mu stvoření zůstalo podřízeno, a když se stalo porušitelným, sloužilo porušitelnému člověku. pro kterého bylo stvořeno, aby až se člověk znovu obnovil a stal se duchovním, neporušitelným a nesmrtelným, a všechno stvoření, podřízené Bohem člověku, aby pro něj pracovalo, bylo osvobozeno od tohoto díla, obnoveno spolu s ním a stalo se neporušitelným. a duchovní.”
Ve své učebnici Dogmatika pravoslavné církve sv. Justin Serbsky: „Teantropická pravda o proměně přírody žije bez přestání v theantropickém těle pravoslavné církve Kristovy a bude žít navždy. Vzkříšení mrtvých bude koncem smrti nejen pro lidi, ale i pro viditelná příroda, která podstoupila smrt a úpadek z hříchu milující vůle svého arogantního pána – člověka. Navrácením člověka do původního stavu vrátí Pán přírodu do původního bezhříšného stavu. Pak nejen Krista milující lidé starověká laskavost znovuzrozená, ale i celá příroda…“
Jak se to stane? To se nám ale neotevře. Skutečnost, že živé stvoření nějakým způsobem vstoupí do věčnosti a bude se podílet na budoucích výhodách věčné a požehnané existence, je pravou vírou pravoslavné církve. Jak to bude? – Nevíme.
Někteří myslitelé se k této věci vyjádřili, ale mějme na paměti, že jde pouze o soukromý teologický názor, i když respektovaný.
Někteří říkali, že do věčnosti vstoupí pouze zvířata, která komunikují s člověkem. Skrze společenství s nesmrtelnou lidskou duší se i zvířecí duše dotkla věčnosti, přijala milostí naplněné síly, které ji nenechaly zmizet se smrtí těla, ale umožnily jí žít v jiném světě.
Jinak uvažoval například svatý Theophan the Recluse. Napsal, že Bůh možná stvořil nějaký druh „světové duše“. Po smrti jsou do této duše vlity duše všech živých bytostí, kromě lidí. “Existuje gradace duší: “určitá chemická duše” a vyšší – rostlina, pak zvíře. Všechny tyto duše, nižší duch, se zase „ponoří do duše světa“, rozplynou se ve svém primárním substrátu. “Ale duše člověka se tam nemůže ponořit, ale duch je unesen žalem – to je po smrti.” Duchovní děti slavného askety, zpovědníka a bystrého staršího Archimandrita Borise (Kholčeva) řekly, že zastává stejný názor. : „Nejednou byla položena otázka ohledně psů duše, co s nimi bude po jejich smrti. Otec Boris řekl, že jejich duše splynou s duší „světového psa“.
Existují i jiné, méně známé teorie, ale všechno jsou to jen teorie. Jen Bůh ví, jak a co se skutečně stane. A my a celá příroda se Mu, Otci a Spasiteli, s láskou a důvěrou odevzdáme.
Doporučené články
- O povolání kněze.
- Rozvod
- Smrt a vzpomínka na zesnulého
- Na lekcích petrohradského malíře ikon
- Ortodoxní půst: starověk a moderní praxe
