Ustyurt muflon, nebo arcal, je jedním z nejméně prozkoumaných zvířat Kazachstánu. Asijský muflon je středně velká (délka těla samců – do 1 cm, samice – do 0 cm; hmotnost samců do 140 kg, samice – do 70 kg) divoká ovce s poměrně dlouhýma nohama.
„Turkmenská horská ovce nebo muflon Ustyurt – muflon Kopetdag. Muflon Utyurt – Ovis orientalis Arcalev. Superclass Tetrapods – Tetrapoda, Class Savci – Mammalia.
Řád Artiodactyla – Artiodactyla Podřád Ruminantia – Ruminantia. Nadčeleď ·Antelopes, ·býci, ·kozy. Ovce – Bovojea. Čeleď turovití – Bovidae. Podčeleď · Kozy, nebo · Kozy a · Berani – Caprinae. Rod berani horští – Ovis.
V Kazachstánu žije největší poddruh – muflon Ustyurt, který obývá ani ne tak stejnojmennou náhorní plošinu na západě republiky, ale její strmé okraje, tzv. chinks, obrácené do nížin – písky Karynzharyk a Kenderlisor. pouštní pláně, stejně jako kopce a prolákliny poloostrova Mangyshlak.
V zimě mají samci dobře vyvinutý tzv. lalok – dlouhá (až 30 cm) hustá srst na krku a hrudi, dosahující k tvářím. Horní část vlasů je bílá a spodní část černá. Když ohnete hlavu, tento „límec“ se dotkne země.
Rohy starých samců tvoří úplné spirálovité zvlnění, zatímco rohy samic tvoří pouze malé klenuté rohy. Muflon je velmi pohyblivý, rychle sjíždí a stoupá po strmých svazích, snadno skáče z vysokých říms a dokáže vyskočit i přes metr.
Živí se řídkou pouštní vegetací a pije sladkou i hořkoslanou vodu. Aktivní hlavně ráno a večer. Gon – od října do prosince. V této době tvoří samci a samice smíšená stáda.
Jehňata se objevují většinou začátkem dubna a samice je krmí mlékem až do konce října. Většinu roku žijí ve stádech, ve kterých vůdce hlídá nebezpečí. Hlavními nepřáteli jsou vlk a pytlák a právě antropogenní faktor určuje dynamiku populace muflonů.
Pro zachování tohoto vzácného druhu byla v Kazachstánu vytvořena přírodní rezervace Ustyurt a dvě zoologické rezervace a samotný muflon je uveden v Červené knize Kazachstánu. Na mnoha místech ovlivněných hospodářskou činností jsou jeho stavy na velmi nízké úrovni a areál je udržován pouze rozsáhlými přesuny zvířat.
Na jaře, v dubnu – květnu, v Kugusemský trakt Na ploše přibližně 10 kilometrů čtverečních bylo asi 80 zvířat. Začátkem října se zde jejich počet znatelně snížil, což si vysvětlujeme pravidelným lovem zaměstnanců tří geologických partií pracujících poblíž.
Následně s ukončením lovu počet Arkalov postupně se zvýšil na asi 70 – 80 jedinců (zřejmě některá zvířata kvůli úzkosti jednoduše migrovala do sousedních oblastí štěrbin a pak se znovu vrátila).
Počet arkálů v okolí studánky Kugusem se tedy i přes potomstvo oproti jaru nezvýšil. . Hlavním stanovištěm muflonů jsou chinki Západní UstyurtA. Zde, na úseku štěrbin od studny Kugusem na jihu po studnu Shozhik na severu, na ploše 250 – 300 kilometrů čtverečních v letech 1963 – 1965. Na 1300 hektarů bylo 1500 – 50 muflonů, tedy 52 – 1000 jedinců.
Nejpříznivějším stanovištěm pro muflony byla a zůstává oblast západního útesu Ustyurt v oblasti prolákliny Karynzharyk, kde je nyní držena hlavní populace těchto zvířat. Po 20 letech, v prosinci 1984, O.V. Belyalov v oblasti Kogusem dobře Napočítal jsem 10 muflonů podél 70 km silniční trasy po hřebenové plošině.
Po 5 letech, na podzim 1993. K.N. Plakhov Na vícedenní automobilové trase podél štěrbin – trakt Kenderlyk, studna Kogusem, studna Shozhik jsem zaznamenal 121 muflonů, z toho: 57 samců, 45 samic, 8 mláďat.
Úhyn jehňat při porodu v důsledku nepříznivého počasí se nestává každý rok. Znatelný pokles byl pozorován v roce 1964 během dlouhého a studeného jara (E.F. Savinov). V letech s časným bahněním dochází také ke ztrátám v důsledku chladného počasí.
V roce 1981 tedy porod začal v polovině března a 17. března bylo nalezeno mrtvé jehně (Lankin, 1982). V roce 1980, kdy na přelomu března a dubna došlo k hromadnému bahnění za příznivého počasí, nebyla pozorována žádná mortalita.
Přesto je úmrtnost v prvních měsících života jehňat významná. Tedy všech 15 dospělých samic, které jsme potkali 11. – 20. dubna, bylo s jehňaty a z 27, které jsme potkali 21. – 30. dubna, byly 3 (11,1 %) již bez jehňat, později, 1. – 10. května, z 32 bez Bylo 7 jehňat (21,8 %), 11. – 20. května ze 44 – 13 (29,5 %) a 10. – 20. října z 83 – 38 (45,8 %).
Mezi posledními bylo několik jedinců z loňského a předloňského roku. Podíl jehňat v populaci Arkala v oblasti Kugusemského traktu na podzim roku 1980 činil 21,8 % a na jaře téhož roku asi 10 % (ve stádech samic, mláďat předchozí rok narození představoval 12 %), to znamená, že asi polovina potomků zemře přes zimu a přežije do podzimu.
V traktu Kugusem, na ploše přibližně 10 metrů čtverečních. km jsme našli 44 lebek muflonů (34 z nich patřilo samcům, 10 samicím, kteří uhynuli v posledních 4-5 letech). Kromě toho byly nalezeny fragmenty 6 dalších lebek, které patřily zvířatům mladším přibližně 1 roku (pohlaví nebylo zjištěno).
Tato zjištění zjevně pouze obecně odrážejí poměr pohlaví mezi umírajícími zvířaty. Samice žijí ve velmi členitém terénu a jejich lebky je mnohem obtížnější odhalit než u samců, kteří po většinu roku žijí v klidnějším terénu.
Navíc, mužské lebky jsou snadněji vidět kvůli jejich větší velikosti; lebky samic častěji žvýkají dravci a zbylá paroží rychle zarůstají trávou nebo zasypávají pískem. Hlavními viníky odpovědnými za smrt dospělých arkalů v okolí studny Kugusem jsou predátoři a lidé.
Mužské lebky spolu s ostatními kostmi (páteř, kosti nohou a další) byly nalezeny v 19, tedy 55,9 %. Tato zvířata byla zabita predátory (to zahrnuje i zraněná zvířata a zvířata, která zemřela na nemoci), u 15 (44,1 %) lebek nebyly žádné další kosti, to znamená, že tato zvířata byla zabita lidmi.
Z 10 ženských lebek byly pouze 2 s jinými kostmi (v jejich blízkosti byly vlčí exkrementy), zřejmě většinu samic zabili lidé (v jedné z lebek jsou vidět průstřely). Zdá se, že samice jsou ve skutečnosti častěji chyceny lidmi než predátory.
Je snazší chytit samici ze zbraně s hladkým vývrtem, která mezi místní populací převládá, než samce, protože v členitém terénu, kde samice žijí, je snazší se náhle setkat nablízko nebo se k oběti přiblížit. otevřená stanoviště.
Podle pozorování A. A. Sludského aj. (1981) zde vlci často loví arkály. Převažují v jarní a letní stravě vlků žijících v blízkosti chink (69,9 %). Ovce byly v posledních letech a v zimě zjevně loveny dravci ve značném počtu, ale kvůli nárůstu počtu sajg v zimovišti přešli na krmení vlci a podíl arkala se znatelně snížil.
Zbytky arkálů byly nalezeny pouze v 7,3 % zimních exkrementů, které jsme shromáždili na jaře 1980, a sajgy v 31,8 %. Vlci obvykle berany sledují v blízkosti napajedel, což se často stává na podzim, kdy se snižuje počet vodních zdrojů, a také je loví pronásledováním, když se vzdálí na značnou vzdálenost od štěrbin.
Lidé také často chytají akaly tak, že je pozorují u napajedel, někdy i pomocí pastí umístěných na stezkách a u vody. Kolem jakéhokoli zdroje, kde pijí arkálové, můžete vidět těžké kovové předměty nebo svazky kamenů, ke kterým lovci přivazují pasti.
Při opravě jsme opakovaně nacházeli pasti nebo jejich části napůl zasypané pískem. Lov na pasti byl obzvláště běžný v 60. letech. V prvním roce života je tedy úhyn mláďat muflonů asi 70 % z počtu narozených.
V létě mláďata ničí predátoři, v zimě část zvířat hyne vyčerpáním, zejména mláďata, která z nějakého důvodu zůstávají bez rodičů. V odlehlých oblastech, méně ovlivněných lidskou činností, predace a pytláctví stejně ovlivňují dospělá zvířata.
Mezi lidskou kořistí převažují starší samci, ale nezanedbatelné množství je uloveno i samic (na rozdíl od predátorů). Samice téměř vždy žijí na dobře chráněných stanovištích, která jsou pro vlky nepřístupná, takže jejich podíl mezi zvířaty zabitými predátory je velmi malý.
Obecně platí, že vlci v drtivé většině zabíjejí mladá zvířata, převážně samce, což má obecně menší dopad na reprodukční schopnost populace než vliv člověka.
Zdroj:
(Bazhanov, 1945; Mambetzhumaev, 1968; Savinov, Bekenov, 1977; Ishunin et al., 1981). F
Fotky
Alexandra Petrová.
Na území Kazachstánu žije pozoruhodný zástupce řádu artiodaktylů – muflon Ustyurt – poddruh asijského muflona. Jedná se o středně velkou divokou stepní ovci s poměrně dlouhýma nohama; délka těla 121-150 cm, výška v kohoutku 77-98 cm, hmotnost psů 53-80 kg, fen – 36-46 kg. Rohy samců jsou poměrně malé a netvoří úplnou spirálu, jejich konce směřují dopředu a dovnitř. Obvod rohů u báze je 21-30 cm, samice mají krátké, klenuté rohy. Samci mají na spodní straně krku lalok dlouhých chlupů, který dosahuje k hlavě a zasahuje až k tvářím a tvoří jakousi hřívu. Na bradě je bílý a blíže k hrudi hnědočerný.
V minulém století byla tato ovce rozšířena v Ustyurt a Mangyshlak. Byl nalezen v malých množstvích na severních římsách Ustyurt poblíž pobřeží Dead Kultuk Bay a v oblasti podestýlky Kaydak. Není to tak dávno, co se muflon zdržoval v proláklině Karagiye podél pobřeží Kazašského zálivu u Kaspického moře.
V Mangyshlaku až do 60. let žili mufloni v jižním a severním Aktau. V souvislosti se zprovozněním železnice procházející Karatau a jižním Aktau zde však začala vznikat nová průmyslová a zemědělská zařízení a rozrostla se silniční síť. V důsledku toho se počet muflonů na jihu Aktau začal kvůli pytláctví katastrofálně snižovat a nyní tam téměř úplně vymizel. Severní Aktau a jeho okolí je člověkem méně rozvinuté, navíc kvůli zasoleným půdám je přístup do těchto hor obtížný, a tak se zde zachovaly ovce. V této oblasti na ploše cca 20 km2 bylo v červnu 1964 zastiženo 50 muflonů, v listopadu 1971 42 a v červnu 1975 bylo v uvedených pohořích a přilehlých oblastech zaznamenáno 60 muflonů o celkové rozloze asi 2 km151.
V pohoří Karatau byly divoké ovce zaznamenány v červnu 1964 u vesnice Zharmysh, kde se na 20 km trasy narazila na jednu samici a několik starých hnízd. I přes příznivé podmínky pro biotop muflonů (topografie hor, zásoby potravy, dostatek napajedel) se zde vyskytovali vzácně, což bylo ovlivněno především intenzivní lidskou činností. Nyní je pohoří Karatau ze všech stran obklopeno osadami a je celoročně využíváno k pastvě dobytka. Na mnoha místech probíhají těžební práce. V letech 1971 a 1975 Prozkoumali jsme několik oblastí západního a východního Karatau, ale nikde jsme nenašli žádné stopy muflonů. O úplném zmizení těchto zvířat v Karatau svědčí i svědectví místních obyvatel.
Podél útesů prolákliny Karagiye se před 20–25 lety běžně vyskytovali mufloni. V roce 1964 jsme v této oblasti pozorovali četné staré záhony a cesty plné těchto kopytníků. V roce 1975 jsme již v prohlubni Karagiye nenašli žádné stopy muflonů. Zřejmě tam zmizeli.
Proláklina Kaunda ležící severovýchodně od kazašského zálivu Kaspického moře leží stranou od obydlených oblastí, takže se tam dodnes zachovali mufloni. Podle našich údajů žije v této oblasti asi 30-40 zvířat. Žijí také na pobřeží Kaspického moře podél strmého pobřeží Kazachlského zálivu. Tito berani se běžně vyskytují podél útesů zálivu Kara-Bogaz-Gol, který se nachází poblíž, již na území Turkmenistánu.
V Ustyurtu žijí mufloni podél západního útesu, včetně hory Karamaya, podél jižního útesu (Kaplankýrský útes) a na křižovatce západních a severních útesů v traktu Mynsualmas (viz obrázek).
V současné době žije většina těchto zvířat podél západního hřebene Ustyurt. Mezi nejhustěji osídlené oblasti patří okolí studny Kugusem, hora Karamaya, mysy Ken der Lyk a Elshibek a stelivo Tuz-Bayr.
Podle našich propočtů nyní na území Kazachstánu žije asi 2 tisíce muflonů Ustyurt, zatímco v roce 1964 jich bylo více než 5 tisíc.
Mufloni jsou typickými obyvateli útesů Ustyurt. Na mnoha místech se úseky Západních a Jižních útesů odlamují a přecházejí v nížiny a sníženiny ležící pod hladinou moře, kde relativní výška útesů dosahuje 200 metrů. Z roklí štěrbin vycházejí ovce na pastvu na pás náhorní plošiny, který je hlavní pastvinou těchto zvířat ve všech ročních obdobích, zejména v období jaro-léto a podzim.
Charakteristickým znakem vysokých ploch puklin je výškový rozdíl v mikroklimatu. Silné východní a severovýchodní větry, často vanoucí na Ustyurt, na svazích hory slábnou a dole téměř vyhasínají. Půda se díky tomu lépe prohřívá jak na svazích, tak níže v hrázi. Teplota je tam vždy o 5-10° vyšší než na náhorní plošině.
Skály, svahy, terasy a soutěsky slouží muflonům jako místa odpočinku, jehňat a také úkrytů před nepřáteli. Zvířata často sestupují dolů do solných bažin nebo podmořského pásu. Zde se přicházejí krmit, zejména v zasněžených zimních dnech. V těchto místech jsou víceméně trvalé, vysoce mineralizované prameny, tvořené z podzemních vod a sloužící jako pravidelná napajedla pro ovce a jiná zvířata.
V Mangyshlaku žijí ovce na svazích hor severního Aktau, které jsou pokryty asociacemi slanokopu a pelyňku. Tyto hory mají hladké vrcholy a strmé svahy. Na úpatí hřebenů Aktau se nachází několik malých pramenů. Jedná se o pravidelná napajedla pro muflony.
Nedostatek rostlinných druhů v popisované oblasti se podepsal na výživě muflonů. Jejich hlavní potravou po celý rok jsou různé druhy pelyňku a solyanka, jejichž listy si po celé léto udržují vysokou vlhkost. Jídlo je zde pestřejší na jaře a v létě. V této době využívají mufloni jako potravu více než 88 druhů rostlin (Mambetzhumaev, 1968). Na jaře, v důsledku vegetačního období pomíjivé vegetace, přecházejí divoké ovce na krmení obilovinami (svezen, péřovka, lipnice cibulovitá) a ostřice. Na podzim berani preferují pelyněk, solyanka a astragalus. Méně běžně se konzumují skřivan, chvojník, plody a listy caragany a boyalych.
Napajedla navštěvují mufloni od druhé poloviny léta až do sněhové pokrývky. V zimě potřebu vláhy uspokojuje sníh, který spolu s krmivem sežerou berani. Na jaře a v první polovině léta to kompenzují rostliny, zejména solyanka, jejíž listy a stonky zůstávají šťavnaté až do druhé poloviny léta.
Mufloni uštjurtští dosahují pohlavní dospělosti ve věku 2,5 roku, samci i samice. Otázna je ale účast 2,5letých samců v říji. Mufloni v tomto věku jsou s největší pravděpodobností od samic během říje odháněni většími staršími samci. Samice ve věku 2,5 roku se zpravidla účastní reprodukce všechny.
Mufloní goi probíhá od poloviny října do konce prvních deseti prosincových dnů, trvá asi sedm týdnů. K masivní říji dochází po celý listopad. Do této doby se dospělí samci, kteří zůstali po celou zimu a léto v samostatných malých skupinách a jednotlivcích, spojují se samicemi a vytvářejí „rodinná“ stáda nebo harémy. Častější jsou skupiny 10-20 zvířat.
Samci se po ukončení říje v zimě oddělují od podzimního stáda a toulají se odděleně. Před bahněním se samice oddělují od stáda, jdou samy do středních pater teras nebo do odlehlých, silně členitých roklí štěrbin, kde na odlehlých místech rodí potomky. Jehněčí začíná koncem března – začátkem dubna. Samice většinou přinášejí po jednom jehně, méně často dvě nebo tři.
V létě se stáda skládají převážně ze samic s aktuálním ročním potomstvem, ale někdy u nich zůstávají jednotliví samci. Dospělí samci obvykle žijí buď sami, nebo v malých skupinách po dvou až čtyřech hlavách. Nutno podotknout, že ve všech ročních obdobích jsou nejčastěji pozorována mufloní stáda složená ze dvou až pěti jedinců (62-65 % setkání). Jde také o adaptaci těchto kopytníků na určité životní podmínky. Pro malé skupiny zvířat je snazší najít úkryt před špatným počasím a horkem, je snazší se schovat a uniknout před nepřáteli, je lepší uspokojit potřebu vlhkosti, protože většina vodních zdrojů na území Ustyurt a Mangyshlak má malá zásoba povrchové vody. Malé skupiny mají také výhody z hlediska dostupnosti potravin.
Mufloni žijící v Ustyurt a Mangyshlak vedou sedavý způsob života a nemigrují na velké vzdálenosti. V létě se pasou od východu slunce až do vedra, pak odpočívají v roklinách a ve stínu skal. Když vedra odezní, mufloni se opět vydávají na pastvu a krmí se až do setmění. V zimě jsou aktivní téměř celý den.
V důsledku intenzivního hospodářského rozvoje území Ustyurt a Mangyshlak v posledních letech začal počet muflonů prudce klesat a v pohoří Karatau, jižním Aktau a v nížině Karagiye zcela vymizel. Důvodem je slabý myslivecký dohled a v souvislosti s tím se rozšířilo pytláctví. Gazela struma, obyvatelka otevřené, zploštělé krajiny, byla první, kdo trpěl pytláky. Poté, co se tato gazela stala velmi vzácnou, hon na muflona zesílil. Tato zvířata jsou zvláště intenzivně vyhlazována účastníky různých akcí zaměřených na průzkum plynu a ropy. Místní obyvatelstvo za nimi nijak nezaostává.
V roce 1972 vydal Regionální výkonný výbor Guryev usnesení o vytvoření rezervy na území Ustyurt. Tato rezerva však stále formálně existuje. Ve skutečnosti neexistuje žádné zabezpečení, nebyly provedeny výkupy pozemků a vytyčování území a nebyla vyvěšena žádná oznámení.
Pro obnovu a zvýšení počtu muflonů je nutné v blízké budoucnosti zorganizovat rezervaci v Ustyurtu. Za nejvhodnější místo považujeme úsek západního útesu Ustyurt, ležící mezi 42 a 44° severní šířky. sh. – oblast Kugusemské studny, včetně hory Karamaya (rozloha – 2500 km2).
Další mezirepubliková rezervace by měla být po dohodě se sousedními svazovými republikami – Uzbekistánem a Turkmenistánem organizována na styku tří republik na Jižním útesu Ustyurt (Kaplankýrský útes), kde se vyskytuje muflon, gazela struma, karakal, jack, čukar a další vzácné a ohrožené druhy budou chráněny Druhy živočichů.
Kromě přírodních rezervací je v oblasti Mangyshlak pro ochranu vzácných druhů zvířat nutné vytvořit několik stacionárních stanic rangerů (v severním pohoří Aktau a na poloostrově Buzachi). Jinak je úplné vyhubení divokých ovcí v blízké budoucnosti nevyhnutelné. Není náhodou, že muflon Ustyurt je zařazen v Červené knize Kazachstánu jako zvíře, které vyžaduje veškerou možnou ochranu a ochranu.
