12. července slaví pravoslavná církev památku svatých nejvyšších apoštolů Petra a Pavla. Na ikonách jsou téměř vždy vyobrazeni spolu, často se dokonce objímají. Ale ve svém pozemském životě se tito lidé setkali jen párkrát a měli vážné neshody a konflikty. Proč vstoupili nerozlučně do církevní tradice?
Apoštol Petr, který dříve nesl jméno Šimon, byl prostý nevzdělaný muž – syn rybáře Jonáše z Betsaidy Galilejské. Galilea byla v té době okrajovou polopohanskou provincií, jejíž jméno se stalo běžným podstatným jménem v ústech obyvatel hlavního města: „Může z Galileje přijít něco dobrého? Petr byl ženatý, měl dům v Kafarnaum a stejně jako jeho otec se živil rybolovem.
Simon mohl zestárnout a zemřít v temnotě na břehu Galilejského jezera, kdyby se mu jednoho dne nestala událost, která rozdělila jeho život na „před“ a „po“. Simon se setkal s Bohem. Nebo lépe řečeno, Bůh se s ním setkal a řekl mu, aby Ho následoval. Šimon následoval Krista. Z rybáře se stal rybář lidí. Šimon se stal Petrem – skálou, na jejímž vyznání spočívá církev.
Impulzivní a odhodlaný muž, který se okamžitě snažil uvést slova v činy, byl jedním ze tří učedníků, kteří byli Spasiteli nejblíže. Petr byl svědkem prvního viditelného projevu Ježíšovy moci nad smrtí – vzkříšení Jairovy dcery. Byl přítomen proměnění Krista na hoře Tábor, jehož očití svědci nemohli pochybovat, že žijí vedle vtěleného Boha. Pán povolal všechny stejné Petra, Jakuba a Jana, aby se modlili a sdíleli s Ním poslední hodiny před zatčením, soudem a popravou.
Není divu, že to byl Petr, kdo dal krátkou a přesnou odpověď na Kristovu otázku: „Za koho mě pokládáte? – “Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.” Na tomto kameni Petrovy víry Pán slíbil, že vytvoří svou Církev, kterou pekelné brány nepřemohou.
Po tom všem se Petrovo popření Spasitele zdá absurdní a nerealistické. Právě přísahal věrnost Kristu, byl připraven Ho bránit se zbraněmi v rukou – a teď říkal, že tohoto muže nezná. V životě každého z nás budou hříchy, zrada a odklon od pravdy. Postoj člověka k těmto stránkám jeho biografie je důležitý. Zavřít oči a předstírat, že se nic nestalo, je cesta nikam. Pokání, přiznat chybu a pokusit se ji napravit, to je cesta k uzdravení. Vzkříšený Kristus, když viděl Petrovo upřímné pokání, odpustil mu jeho momentální slabost a vrátil mu apoštolskou důstojnost. Tradice nám však přinesla důkazy, že apoštol Petr si každé ráno u kohoutího kokrhání vzpomněl na své odříkání a hořce plakal.
Apoštol Petr byl první, kdo vyšel kázat Krista a evangelium poté, co na apoštoly sestoupil Duch svatý. Po jeho plamenné řeči v den Letnic, kterou nám zachovala kniha Skutků apoštolů, se tři tisíce lidí obrátilo ke Kristu. Je známo, že Petr kázal zmrtvýchvstalého Krista Židům podél pobřeží Středozemního moře, v Antiochii, Malé Asii, Egyptě, Řecku, Španělsku, Británii, Římě a Kartágu. Podle legendy napsal apoštol Marek své evangelium ze slov apoštola Petra. Mezi knihami Nového zákona jsou také dvě jeho koncilní epištoly. Apoštol Petr ukončil svůj pozemský život v Římě, kde v roce 67 podstoupil mučednickou smrt ukřižováním hlavou dolů.
Svatý Pavel, který původně nesl hebrejské jméno Saul, se narodil v cilickém městě Tarsus (v Malé Asii), které v té době proslulo vzdělaností svých obyvatel. Pavel měl práva římského občana. V Tarsu se budoucí apoštol seznámil s pohanskou kulturou. Následné vzdělání získal v Jeruzalémě od slavného učitele Gamaliela, který byl považován za odborníka na Zákon. Když byl Saul ještě velmi mladý, projevil se jako horlivec farizejských tradic a pronásledovatel víry Kristovy. Brzy získal moc oficiálně pronásledovat křesťany. A pak se jeho život, stejně jako život apoštola Petra, radikálně změnil po setkání se Spasitelem.
Při cestě do Damašku byl Saul zasažen jasným světlem, které způsobilo, že slepý spadl k zemi. Ze světla se ozval hlas: “Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?” Na Saulovu otázku: “Kdo jsi?” – přišla odpověď: “Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.” Hospodin přikázal Saulovi, aby šel do Damašku, kde mu bude řečeno, co má dělat dál. Saulovi společníci slyšeli Kristův hlas, ale neviděli světlo. Slepý Saul, přivedený rukou do Damašku, byl vyučován víře a třetího dne pokřtěn. Ve chvíli, kdy se Saul ponořil do vody, viděl. Od té doby se stal horlivým kazatelem učení, které pronásledoval.
Celý následující život apoštola Pavla se stal neustálým kázáním Krista pohanům. Podnikl tři misijní cesty. Od 45 do 51 Paul procestoval Kypr a města Malé Asie, od 51 do 54 – Makedonii a Řecko, od 56 do 58 zase navštívil komunity v Malé Asii a Makedonii. Následovalo několik let vězení. Další osud apoštola Pavla není přesně znám. Ví se pouze, že za císaře Nerona byl v Římě popraven stětím mečem. Zanechal po sobě dědictví 14 poselství systematizujících základy křesťanského učení.
Apoštolové Petr a Pavel se sešli na koncilu v Jeruzalémě v roce 51. Jednalo se o první církevní koncil, na jehož programu byla první obtížná otázka církevního života: měli by křesťané obrácení z pohanství dodržovat židovský zákon? Petr se postavil za přísnost, Pavel za přiměřenou shovívavost vůči lidem jiné kultury. Řešením tohoto problému se stal kompromis: bývalí pohané nebyli zatíženi plněním starozákonních norem, s výjimkou zákazu smilstva a pojídání pokrmů obětovaných modlám a krvi.
Apoštolové Petr a Pavel byli velmi odlišní lidé, ale do dějin Církve vstoupili společně. Oba apoštolové zasvětili svůj život Ježíši. Kromě rozdílů v názorech měli společnou lásku – Krista. Když ho následovali, mohli mezi sebou najít společnou řeč a jednat pro dobro Církve, netrhat ji rozpory, ale držet ji pohromadě moudrými rozhodnutími. Každý z nich, lpění na svém vlastním přesvědčení, mohl slyšet a slyšet toho druhého.
Všichni lidé jsou jiní. To je naše slabost, ale je to také naše síla. Pokud se budeme hádat a dokazovat, že jsme ochraptělí, dokud nebudeme chraptičtí, každý zůstane sám se svou pravdou. Pokud se naučíme navzájem slyšet a najdeme společnou řeč, každý z nás zbohatne a společně budeme silou schopnou měnit svět k lepšímu. Ať nám svatí nejvyšší apoštolové Petr a Pavel slouží jako příklad, že je to možné.
Apoštol Petr je prostý člověk, ve vědě nezkušený, který se živil rybolovem, jeden z prvních apoštolů, které povolal sám Kristus. Petr měl zbrklý charakter, byl velmi upřímný a čestný ve svých prohlášeních a činech. Byl prvním z apoštolů, kteří otevřeně vyznali Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího. Když se Kristus zeptal, za koho ho apoštolové považují, Šimon – tak se do té chvíle Petr jmenoval – řekl: Ty jsi Kristus, Syn živého Boha (Matouš 16:16). A jako odpověď jsem slyšel Spasitelův slib: Požehnaný jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích; a já ti říkám: ty jsi Petr (v řečtině „petros“ – kámen – pozn. red.), a na této skále postavím svou církev a brány pekelné ji nepřemohou (Matouš 16:17-18).
Petr je přímým očitým svědkem všech hlavních událostí Kristova pozemského života. Při Proměnění spatřil táborské světlo, byl vedle Pána při Jeho modlitbě v Getsemanské zahradě, snažil se ochránit Ježíše před vojáky, kteří ho přišli zajmout, k čemuž dokonce použil meč. Pán často adresoval pokyny a pokyny přímo Petrovi. A rozhovor mezi Kristem a Petrem po vzkříšení je jedním z nejdelších dialogů mezi Spasitelem a Jeho učedníkem v celém textu evangelia.
Paul
Apoštol Pavel – alespoň do svého zázračného obrácení ke Kristu – je přímým opakem Petra. Narodil se v rodině římského občana židovského původu. V té době bylo občanství vysokou výsadou, kterou dostalo jen velmi málo obyvatel provincií. Pavel, který při narození dostal hebrejské jméno Saul (jméno Pavel je římského původu a chlapec ho zřejmě dostal jako římský občan jako prostřední jméno), vyrostl mezi farizeji – horlivými vyznavači a svědomitými vykonavateli mojžíšského zákona a tradice starších Nepsaný soubor pravidel, který je expanzivním výkladem obecných zásad starozákonního práva a zahrnuje mnoho norem a nařízení, které upravovaly sebemenší okolnosti života židovského věřícího. Od dětství uměl řecky a získal vynikající teologické vzdělání pod vedením učitele Gamaliela, který se těšil absolutní autoritě v akademické obci.
Paul je klidný, rozumný polemik, subtilní teolog, který kombinoval židovskou náboženskou moudrost a řecké filozofické nástroje, a diplomat, který věděl, jak najít správný přístup k různým partnerům. Židům jsem se stal jako Žid, abych získal Židy; pro ty pod zákonem byl jako jeden pod zákonem, aby získal ty pod zákonem; pro ty, kdo jsou cizinci zákona – jako cizinci zákona – nejsou cizí zákonu před Bohem, ale pod zákonem Kristovým – aby získali ty, kdo jsou cizinci zákona; Byl jako ten, kdo je slabý pro slabé, aby získal slabé. Stal jsem se pro všechny vším, abych zachránil alespoň některé, – svědčil o sobě ve svém listu Korinťanům (1 Kor 9-20). A přesto Pavel nebyl mezi Kristovými učedníky. Naopak, před svým obrácením byl nelítostným pronásledovatelem křesťanů.
Byly tu ale vlastnosti, které tyto dva nepodobné lidi svedly dohromady – pevná víra, upřímné hledání pravdy, spalující srdce a velká touha celým životem sloužit Bohu a předávat tuto pravdu dalším lidem. Tyto vlastnosti do značné míry určovaly výjimečnou úlohu apoštolů Petra a Pavla v dějinách církve a jejich autoritu v raně křesťanském společenství.
Včerejší Židé versus bývalí pohané
Nyní o neshodách. Od samého počátku misionářské práce Petra a Pavla bylo jejich kázání určeno různým posluchačům. Petrovo poslání bylo primárně mezi Židy, zatímco Pavel se snažil předat dobrou zprávu pohanům. Jak o tom sám psal, Bylo mi svěřeno evangelium neobřezaným, jako byl Petr obřízce (Gal 2:7).
Je třeba říci, že apoštolský list v prvních dnech po Letnicích byl v zásadě adresován především Židům. Pro apoštoly, kteří vyrostli v tradiční starozákonní kultuře, vychovaní na pravidlech a normách Zákona, bylo těžké překročit obvyklé národně-náboženské paradigma. Navíc tím doslova naplnili smlouvu samotného Pána, který je poslal zvláště ztraceným ovcím z domu Izraele (Matouš 10:6).
K tomu, aby Petr přijal myšlenku možnosti kázat pohanům, bylo zapotřebí zázračného vidění, které viděl při modlitbě na střeše domu Šimona Koželuha. Třikrát k němu z nebe sestoupilo prádlo s nečistými zvířaty, které Židé nejedli, třikrát zazněl hlas přikazující Vstaň, Petře, zabij a jez, a ještě třikrát jako odpověď na Petrovo odmítnutí zazněl Boží hlas: co Bůh očistil, nepovažujte za nečisté (Skutky 10:13-15). Poté pokřtil bývalého pohanského setníka Kornelia a celou jeho domácnost a řekl o tom ostatním apoštolům, kteří ho poslouchali, uklidnili se a oslavili Boha: Bůh dal zjevně i pohanům pokání k životu (Skutky 11:18).
Toto hnutí směrem k pohanům způsobilo zmatek mezi Židy, kteří se obrátili ke Kristu, kteří i po křtu nadále ctili mnoho zvyků starozákonního zákona. Nemajíce zásadních námitek proti apoštolskému poslání mezi pohany, požadovali, aby pohané dodržovali základní normy judaismu, především obřízku. Takové pocity ovlivnily i apoštoly. Petr zde nebyl výjimkou. Právě na tomto základě mezi ním a apoštolem Pavlem vznikly neshody.
Spor a usmíření
Pavel popisuje okolnosti sporu mezi apoštoly ve svém dopise Galaťanům, kteří také vznesli výše popsané nároky vůči křesťanům pocházejícím z pohanů. Pavel píše, že Petr, když byl v Antiochii, snadno komunikoval s pohany, včetně jídla, ale poté, co tam přišli křesťané z Jeruzaléma, kteří byli dříve Židy, se začal schovávat a stahovat ze strachu z obřezaných (Galatským 2:12). Pavel byl pobouřen tímto apoštolovým chováním, které podle jeho názoru odporovalo pravda evangelia (Galatským 2:14) a otevřeně přede všemi (Gal. 2:14) odsoudil Petra a vyčítal mu pokrytectví.
Otázka postoje k bývalým pohanům se ukázala být natolik závažnou, že se stala hlavním předmětem diskuse na Jeruzalémském (nebo jinak apoštolském) koncilu, který se konal roku 49. Hlavními řečníky na něm byli apoštolové Petr, Pavel a Jakub, bratr Páně, který se pro svůj asketický život těšil mezi židokřesťany zvláštní úctě. Účastníci koncilu nastínili své úvahy a dospěli k jednomyslnému názoru: byla zamítnuta potřeba, aby pokřtění pohané prováděli obřízku a dodržovali jiné starozákonní obřady a rituály. Koncilní poselství, které bylo zasláno antiochijským křesťanům, znělo: Zalíbí se Duchu Svatému a nám, abychom na vás nekladli žádné další břemeno, kromě toho, co je nutné: zdržovat se věcí obětovaných modlám, krve, věcí uškrcených a smilstva a nečinit druhým to, co vy nechci dělat sobě. Když to budete dodržovat, uděláte dobře (Skutky 15:28–29).
A co apoštolové Petr a Pavel? Kromě krátké epizody v Antiochii nenacházíme v Novém zákoně žádný důkaz, že by vztahy mezi nimi byly poznamenány konfliktem. Jak je patrné z textu knihy Skutků, rozhodnutí Apoštolského koncilu bylo učiněno za asistence Ducha svatého a za všeobecného souhlasu jeho účastníků. Pavel pokračoval v kázání a zachoval si úctu k Petrovi jako k jednomu z nich pilíře mladá křesťanská církev, jak ji sám nazývá ve svém dopise Galaťanům. A Petr se sklonil před moudrostí a inteligencí svého bratra, ačkoli to našel v listech Pavlových je tu něco matoucího (2. Petrova 3:16), což neznalý nemůže pochopit.
Apoštolové Petr a Pavel byli vynikající misionáři své doby, na nichž zjevně spočívala Boží milost. Naplnila se na nich Kristova slova: Kdo věří ve mne, skutky, které já činím, bude také činit; a vytvoří větší věci, než jsou tyto (Jan 14,12:XNUMX). Skrze jejich modlitby byli nemocní uzdraveni, mrtví byli vzkříšeni a jejich okovy byly zlomeny. Tisíce lidí, kteří slyšeli jejich ohnivé kázání, se obrátili k Bohu. Během života spolu měli velmi malý osobní kontakt, ale ve smrti se duchovně sjednotili: oba apoštolové utrpěli mučednickou smrt přibližně ve stejnou dobu v Římě, hlavním městě říše, která se díky jejich kázání brzy stala centrem křesťanského světa.
Viz také:
